Jak vybrat vrtulník?
Prakticky od začátku mého zájmu o vrtulníky se setkávám s
dotazy typu "jaký vybrat vrtulník", "který vrtulník je nejlepší na učení" atp. V
poslední době, kdy je k dispozici na trhu nepřeberné množství typů vrtulníků, je
těchto dotazů zdaleka nejvíce. Odpověď na tyto otázky není ani jasná ani
jednoduchá, ale je důležitá, a nakonec si ji bude muset rozhodnout každý sám.
Níže uvedené není přesným návodem, kterého je třeba se držet, ale jenom jako
uvedení do velmi krásné, zajímavé, ale bohužel i drahé problematiky RC vrtulníků.
Při psaní jsem vycházel ze svých asi sedmiletých zkušeností s intenzivním
létáním s RC vrtulníky většiny kategorií, kdy ročně prolétám asi 130l paliva,
což samozřejmě nemusí znamenat, že můj pohled na věc je jediný správný.
Začínající vrtulníkář by si měl před pořízením modelu položit dvě základní
otázky:
1. co by se mi líbilo, jakou kategorii bych chtěl
létat
2. kolik jsem ochoten do toho investovat peněz
Teprve až po zodpovězení výše uvedených otázek je vhodné začít se zaobírat tím,
jaký konkrétní typ vrtulníku vybrat.
Uznávám, že už odpověď na první otázku může být velice obtížná, ne-li nemožná.
Avšak správným zodpovězením si můžeme ušetřit nemálo peněz a také ušetřit
některá zklamání. Zkusím vystihnout několik základních směrů, kterými bychom se
měli ubírat:
S1. Chci to jenom vyzkoušet, jaké to vlastně je, řídit
vrtulník. Nebo jako relax od mé stávající modelářské kategorie.
S2. Zajímá mne to, občas ve volné chvilce bych si rád
zalétal.
S3. Chci s tím začít a v budoucnu mít více modelů,
občas létat nějakou akrobacii, nebo makety atp.
S4. Jsem "blázen", budu chodit často létat, bude to
můj koníček, spíše "kůň".
Určitě se najdou lidé, kteří se dokážou do některé z uvedených Sx kategorie
zařadit, což je ideální varianta z hlediska minimalizace investovaných peněz na
počátku. Ostatní to mají těžší, a pokud se budou na začátku snažit šetřit, tak
se jim to pravděpodobně prodraží v okamžiku, kdy budou chtít jít dál (nutnost
koupit novou výbavu znovu).
Odpověď na druhou otázku bývá jednodušší, protože adept mívá představu o tom,
kolik je ochoten do modelů investovat. Ale tady je právě největší kámen úrazu -
obvykle se nepotká požadavek na to, co člověk od vrtulníků očekává s tím, kolik
je ochoten do nich investovat.
Často se setkávám s následujícími kategoriemi:
P1. Nechci do toho investovat více jak 4000kč, a chci,
aby to byl dobrý vrtulník s dobrými vlastnostmi, akrobatický (ten člověk vůbec
netuší, která bije).
P2. Maximální investice je tak 8-10 000kč.
P3. Maximální investice asi 20 000kč.
P4. Počítám s tím, že to bude stát okolo 50 000kč.
P5. Baví mne to, peníze holt nějak seženu.
Zde je vhodné si uvědomit ještě jednu věc - koupí modelu vrtulníku investice
teprve začínají. Proto myslet si - mám 20 000kč, koupím model a výbavu za
uvedené peníze, a je to, je samozřejmě špatně. Pak adept nebude mít po prvním
pádu na opravu, a bude šetřit několik týdnů až měsíců na několik náhradních
dílů. Opravy malých elektrovrtulníků sice nebývají drahé (několik stokorun), ale
bývají o to častější. Častější létání přináší více havárií a větší opotřebení
vrtulníku, je tedy nutné opět kupovat náhradní díly. Není vůbec zřídkavé, že
během roku používání znovu spotřebujeme částku, která se rovná pořizovací ceně.
I s tímto je vhodné počítat.
A teď zkusím nastínit rozdělení modelů dostupných na trhu. Tady se možná
neshodnu s některými prodejci, ale co už. Rozdělení dle ceny velmi dobře
odpovídá možnostem modelu a také jeho kvalitě.
V1. Nejjednodušší modely elektro-vrtulníků. Cena
obvykle do 2 000kč za kompletní vybavení. Nejčastěji se řídí dvou nebo
tříkanálovým vysílačem. Výhodou je dobrá cena, obvykle model který létá téměř
sám, a je téměř nerozbitný. Malé rozměry umožňují létat doma, venku i za mírného
větru jsou nepoužitelné. Zde nelze očekávat, že se s tímto modelem naučíme řídit
vrtulník, protože se jako vrtulník nechová, ani neřídí. V setu je obvykle
vysílač, který je specificky upraven a nelze jej pro žádný další model vrtulníku
použít.
V2. Jednoduché modely elektro-vrtulníků v ceně do 5
000kč za kompletní vybavení. Sem nejčastěji spadají dvourotorové modely, tedy se
dvěmi vrtulemi nad sebou a bez vyrovnávacího rotoru. Výhodou opět bývá dobrá
stabilita modelu, dobrá odolnost, a možnost létat v místnosti (venku za větru
jsou nepoužitelné). Podle varianty modelu mohou, ale nemusí, mít cyklické
řízení, což znamená, že s vrtulníkem lze letět všemi směry (vlevo, vpravo,
vpřed, vzad). Nahoru a dolů se ovládá většinou otáčkami. To je sice funkční, ale
hodně pomalé. Použití vysílače na jiné účely není obvyklé.
V3. Modely elektro-vrtulníků v ceně do 8 000kč za
kompletní výbavu. Tady lze najít modely, které se složitostí mechaniky rotorové
hlavy přibližují velkým modelům. Rozměry už neumožňují létat doma v obývacím
pokoji, je nutné jít do haly, nebo ven. Velmi slabý vítr jim nevadí, lze s nimi
zalétnout i základní akrobatické obraty, jako přemet a výkrut. Ale to je tak
všechno, více se od nich očekávat nedá. Investovat do tuningu mi přijde jako
vyhazování peněz, protože vlastnosti se vylepší jenom málo. Součástí bývá
jednoduchý vysílač s pevně "zadrátovanými" mixy, které nelze nijak nastavovat.
Tudíž je rádio na cokoliv jiného nepoužitelné.
V4. Modely elektro-vrtulníků za ceny okolo 10 -20
000kč za samotný vybavený model, ale bez vysílače, nabíječky atd. (komplet
vychází na 20-25000kč). Toto je první kategorie, která se dá nazvat vrtulníkem
po všech stránkách. Mívá plnohodnotnou hlavu Bell-Hiller, dobře je vyřešená
ocasní vrtulka (ne náhon samostatným elektromotorkem), dostatečný výkon pohonné
jednotky. Jsou vhodné do haly a ven i do mírného větru. K ovládání těchto modelů
je třeba už mít rozumný vysílač s heli-mixy.
V5. Modely vrtulníků (elektro i spalovací) v ceně do
30 000kč za komletní model, bez vysílače a ostatního zabezpečení (komplet
vychází na 35-50000kč). Obvykle dobře zpracované modely s dobrými vlastnostmi.
Vzhledem k velikosti je nutné létat na volném prostranství.
V6. Modely vrtulníků (elektro i spalovací) nad 30
000kč. Velmi dobře zpracované modely určené pro intenzivnější a akrobatické nebo
maketové létání.
V7. Modely vrtulníků nad 50 000kč. Špičkové modely pro
náročné.
Myslím, že dostupné modely v obchodech se dají rozdělit na dvě kategorie:
K1. Hračky - model letí (spíše visí) sám, ke změně
směru letu je třeba jej nutit. Vysílač má dvě až tři ovládané funkce. S řízením
vrtulníku toho moc společného nemají, těžko se pilot naučí nějaké dovednosti
potřebné ke zvládnutí řízení vrtulníku. Do této kategorie bych přidělil modely
dle V1, V2 a P1.
K2. Vrtulníky - model se stále někam sune, je třeba
řídit, aby zůstal stát na místě. Naučit se řídit takovýto model dá dost práce a
vyžaduje čas. Vysílač bývá nejméně čtyřkanálový.
Po přečtení výše uvedeného bychom tedy mohli mít představu, jestli chceme hračku
nebo vrtulník, a za kolik peněz. Dále se budu zabývat už jenom vrtulníky, ne
hračkami.
První kategorie mezi vrtulníky je podle předchozího dělení V3. V uvedené ceně koupíte komplet, a můžete začít ihned létat. Většinou koupíte model se dvěma elektromotorory (jeden pro hlavní rotor, druhý pro vyrovnávací vrtulku), nabíječkou a vysílačem. Palubní elektronika bývá v provedení 3v1, což znamená integrovat do jednoho celku přijímač, gyro a regulátory. Vysílač je v provedení nejjednoduššího analogového vysílače, ale se zabudovanými (pevně zadrátovanými) mixy desky cykliky (CCPM). Mívá také vypínač - letová předvolba normal/akro. Taktéž průběhy kolektivu a plynu jsou pevně dané a nelze je měnit. Od takto uspořádaného stroje nelze čekat zázraky (gyro nemá režim HeadingHold, chybí vypínač autorotace atp.), ale na nejzákladnější výcvik vyhoví. Za jistých okolností s nimi lze zalétnout přemet a výkrut, ale to je maximum co zvládnou. Bohužel, pokud se rozhodnete pokračovat dál a chcete si pořídit nový stroj, tak prakticky nic z výbavy tohoto vrtulníku nebudete moci použít. Je to taková odbočka stranou.
Dále jsou vrtulníky dle dělení V4. Sem patří malé elektrovrtulníky tuzemské výroby, jako Hornet, MaxiR, Stinger, dále hodně dovážený T-rex 450 atp. Tyto vrtulníky jsou vlastně jenom zmenšeninami větších strojů, proto mají i dost dobré vlastnosti. Obvykle jsou dodávány ve stavebnici, někdy s pohonem. Je tedy třeba dokoupit všechno ostatní palubní vybavení, jako jsou serva, gyro, přijímač, regulátor, akumulátory a motor. Výhodou je, že touto výbavou můžete zásadně ovlivnit možnosti vrtulníku, a tudíž si pořídit to, co vám vyhovuje. Samozřejmě je nutné pořídit i pozemní výbavu jako jsou nabíječka, omezovače/balancéry, a vysílač. Zde je třeba mít už rozumný vysílač s vrtulníkovým programem. Výhodou takovéhoto řešení je, že můžete použít výbavu vrtulníku pak i do dalších strojů nebo letadel, aniž by jste je museli kupovat úplně znovu, vysílačem můžete ovládat i úplně jiné modely atp.
Do této skupiny patří elektrovrtulníky velikosti Hornet, MaxiR - jedná se o nejmenší běžně dostupné modely (oba vyráběny u nás). Průměr rotoru se pohybuje přibližně okolo 500 - 600 mm, pro pohon se používá standardně tříčlánek Lipol v ceně cca 1000kč. Jedná se o lehké (cca 350g), propracované a dobře ovladatelné modely, velmi dobře se hodící jak pro začátečnickou výuku, tak na nácvik akrobacie. Nabíječka i balancér/omezovač jsou dostupné za cca 2000kč. Lze koupit i velmi podobné modely z Číny, ale i přesto, že jsou to více-méně kopie, tak jejich kvalita bývá mizerná.
Dále sem patří i čím dál oblíbenější model vrtulníku T-rex 450. Je to trochu větší stroj (průměr rotoru cca 700mm, váha cca 700g), proto je pohon výkonnější. Nadále stačí tříčlánek accu v ceně do 2000kč. Kvalita je průměrná, nicméně dostačující pro začátečníka, který se chce učit. Pro pokročilé létání ale už svou kvalitou vhodný není, a je třeba dokoupit tuningové díly.
Tuto kategorii nejspíše uzavírají vrtulníky kategorie
Stinger 3 a 6. Průměr rotoru je 700 až 860mm, váha
900-1000g, pohon 3-4 článkem Lipol v ceně od 3000kč. Jedná se o velmi stabilní a
"hodné" stroje, dobře se hodící pro výuku pilotáže začátečníků. Nabíječku s
omezovačem/balancérem lze pořídit do 3000kč.
Do skupin V5 a V6 patří modely větších rozměrů, lepších letových parametrů, s větší odolností proti větru a samozřejmě s větší cenou. V těchto kategoriích vrtulníků se adept obvykle rozmýšlí, zda si pořídit elektrovrtulník, nebo vrtulník na spalovací motor. Každý z nich má své výhody a nevýhody. Pořizovací cena samotných létajících aparátů je víceméně shodná. Například výborný elektromotor stojí cca 8000kč, stejně tak jako výborný spalovací motor s výfukem. Gyroskop, přijímač a serva se pro stejnou kategorii používají také podobné. Jsou tu ale zásadní rozdíly v okamžitých výdajích za palivo versus akumulátory.
Elektrovrtulník, průměr rotoru cca 1000mm - sem patří například Hirobo Lepton EX a LaHeli Sniper. Oba používají k pohonu tří až čtyřčlánek (od 3000kč), což může být ještě zajímavá cenová alternativa většího elektroheli, ale s relativně levnějším pohonem. Jednoduchou nabíječku s balancérem/omezovačem lze koupit za cca 3000kč.
Elektrovrtulník třídy 30-50 - (průměr rotoru 1100 - 1350mm) pro něj je třeba přibližně 6 až 10-ti článek lipol v cenách od 7000 do 13000kč za jedinou sadu. Aby si člověk na letišti zalétal, a ne se jenom koukal jak se nabíjejí akumulátory (jedna sada se nabíjí cca hodinu), tak potřebuje asi tři sady. A to je při základní ceně asi 21 000kč, které musí vydat naráz. Dále potřebuje mít velmi dobrou nabíječku, a tu pod 7000kč těžko koupí. K tomu dobrý omezovač/balancér v ceně několika tisíc kč. Vzhledem ke kapacitě a počtu článků může akumulátory na letišti nabít cca 2-3x z autobaterie, aby pak ještě nastartoval. Takže když to sečtu, tak na to, aby si trochu zalétal, musí mimo vrtulník a rádio vydat cca 30 -35 000kč jednorázově na pohonné akumulátory, nabíječku, zdroj atd. V této kategorii jsou u nás dostupné vrtulníky Mikado Logo 10, Logo 14, T-rex 600 atp.
Spalovací vrtulník třídy 30-50 -
zde je potřeba mít nejenom palivo, ale i pozemní zabezpečení v podobě startéru +
akumulátor, startovacího nástavce, žhavení, palivového čerpadla (cena cca
4000kč). Cena za litr paliva se pohybuje od 100 do 200 kč podle obsahu nitra.
Při 15% nitra to vychází přibližně na 130kč/l. Abych mohl začít ihned létat, tak
mi první jednorázová suma za pozemní zabezpečení a palivo vychází na cca 6000kč
(čtyři galony paliva). Zástupci této kategorie u nás jsou vrtulníky TT Raptor,
Hirobo Sceadu, Robbe Moskito a Taurus atp.
Samozřejmě, že je tu jistý zádrhel ve výpočtu - nepočítal jsem s ekvivalentním množstvím paliva ke třem sadám lipol akumulátorů. Když bych to rozpočítal na litry, tak mi vyjde něco okolo 160 litrů paliva za cenu tří sad lipol akumulátorů. Abych pravdu řekl, tak znám jenom pár lidí u nás v republice, kteří vylétají více jak 80l paliva za rok. A právě dva roky se dá počítat, že budou mít životnost lipol akumulátory. Tedy pokud nenastane s vrtulníkem havárie, a nedojde ke zničení sady mnohem dříve (jako bych vylil x litrů paliva do kanálu).
Uvedeným nechci nikoho odrazovat od elektrovrtulníků střední třídy. Mají mnoho výhod - čistota, nízká hlučnost (to může být pro někoho rozhodující), rychlost přípravy ke startu po příjezdu na letiště (zapojí se konektory a jde se letět) atp., ale i nevýhody - cena.
Skupina V7 je téměř
výlučně obsazena vrtulníky na spalovací motor třídy 60 až 90, případně
benzínovými a turbínovými motory (makety). Průměr rotoru od 1500mm nahoru, váha
min. 4,5kg. Tato kategorie je náročná finančně, protože vyžaduje použití
kvalitní (drahé) elektroniky, a hlavně, kvalitní a drahé palivo, které do motorů
teče téměř proudem (0,5l paliva s 20 nitra v 90 vrtulníku vystačí přibližně na 7
minut 3D letu). Nicméně odměnou jsou vynikající letové parametry, výborná
viditelnost modelu ve vzduchu, a pocit z letu.
S výběrem vrtulníku velice souvisí RC souprava. Část
modelářů už vlastní různou výbavu pro řízení letadel a chtěli by ji použít pro
řízení vrtulníků. Bohužel, to co obvykle dobře stačí na řízení letadel nemusí
dostačovat k řízení vrtulníků.
Je několik základních kritérií, podle kterých se dá určit, zda je vysílač k
řízení vrtulníků vhodný, nebo ne.
K1. RC vysílač obsahuje potřebný a
vhodný heli-program. Sem patří alespoň 5-ti bodové
křivky plynu a kolektivu, alespoň tři letové předvolby (normal, Idle1, Idle2 a
autorotace), a některé specializované heli mixy. 6-ti kanál je na hranici
použitelnosti, pokud bude chtít adept osadit třeba governor (regulátor otáček),
tak jej už nemá kam připojit.
K2. PCM modulace. Toto
bývá mezi modeláři dost často zpochybňováno, ale zkušenosti jednoznačně ukazují,
že je to nezbytnost. Stačí se podívat na soutěže v zahraničí (u nás žádné
nejsou), kde se prakticky nic jiného nepoužívá. Pro modely kategorive V4 a V5
lze sice použít i obyčejnou PPM modulaci, ale jenom pro nezákladnější a plastové
modely se standardními servy. Jakmile ale začneme osazovat kovové tuningy,
kvalitní digitální serva a gyroskopy, tak se už bez PCM modulace těžko obejdeme.
Jedna věc jsou občasná impulsní rušení, které PCM perfektně filtruje (žádný
"kopanec"), ale také funkce FailSafe, která, když je dobře nastavená, tak stáhne
plyn, a v případě pádu jsou pak škody minimální.
Když to tedy trochu zjednoduším, tak pro modeláře, který bude chtít lítat, učit
se, a vyvíjet se v řízení vrtulníků připadají do úvahy z dostupných značek pouze
Futaba, Graupner, JR, a to ještě ne všechny modely. Rádia od firem Hitec,
Multiplex apod. můžeme zcela vyloučit.
V následující tabulce zkusím shrnout jednotlivé dostupné typy dle požadavků
pilota:
- pilot začátečník, mírně pokročilý, nenáročný, s
malými požadavky do budoucna - Futaba FF-7, FX-18V2, FC-18V3, JR 3810, JR 388, s
přimhouřenýma očima Graupner MX-12 a MX-16
- pilot mírně pokročilý, pokročilý, se zájmem se
vyvíjet - Futaba FX-18V2 jako základ, dále Futaba FF-9S, JR PCM 9X II, Graupner
MC(MX)-22
- pilot maniak - Futaba FF-9S, JR PCM 9X II, Graupner
MC(MX)-22 a rádia nejvyšších tříd.
Možná se teď hodně lidí naštvalo, protože jejich rádio není v seznamu. Mnoho
modelářů má například Hitec Eclipse, Optic, Multiplex Evo, Graupner MC-19 atp.
Tato rádia lze použít za předpokladu, že pilot bude lítat nejlépe malé
elektrovrtulníky (specifikace V4) v základním provedení, žádné další ambice
nemá. Pak totiž nepotřebuje PCM modulaci, a heli program je pro uvedené modely
dostačující. Avšak pro cokoliv s kovovými doplňky, rychlými digitálními servy,
kvalitním gyrem je PCM přijímač velice vhodný, až nezbytný.
Podobně je to se servy - ne každé servo je vhodné k osazení do vrtulníku. Serva
ve vrtulníku jsou namáhána jinak než v letadle. Dá se říci, že na servech stále
něco "visí" a mnohem více se pohybují. Nesrovnatelně více trpí vibracemi,
protože rotačních součástí je na vrtulníku mnohem více, než v letadle, a skelet
vrtulníku lépe tyto vibrace přenáší. A zde se bohužel ukazuje, že se vyplatí
použít serva firem Futaba a JR (Graupner), a to ještě ne všechna. Pro
mikrovrtulníky lze použít ještě serva Hitec. Velmi obecně se dá říci, že serva
by měla mít kuličková ložiska, žádné káblíky uvnitř a být z kvalitního
materiálu. A Hitec serva v drtivé většině některé z těchto podmínek nesplňují.
Zde se možná někteří spokojení uživatelé Hitec serv ohradí, že s nimi nemají
žádné problémy. To je možné, ale zatěžují je alespoň průměrně v heli? Nejenom z
mých dlouhodobých zkušeností vyplývá, že životnost Hitec serv ve vrtulníků je
jenom zlomkem životnosti výše uvedených serv. A co člověk ušetří při koupi
levnějšího serva, to se mu obvykle několikanásobně "vrátí" v podobě havarovaného
vrtulníku na závadu serva.
Jak je vidět, tak správně vybrat vrtulník pro své potřeby není až tak triviální.
Je velmi vhodné zvážit různé, výše uvedené, otázky a podle toho se rozhodnout.
Tedy pokud někomu nevadí procházení slepých uliček a utrácení nemalých peněžních
částek.
Doufám, že Vás uvedený článek neodradil, ale pomohl Vám lépe se rozhodnout (a
ušetřit) v pořízení Vašeho nového modelu.
Letu zdar!
Aktualizace: 29. října 2006